Lidový slovníček: diktátor a diktatura
"Diktátor je v moderním smyslu po příkladě římském osoba, která si ve státě osobuje neobmezenou moc, jež jí dle ústavy nenáleží, nebo které v čase nebezpečí nebo za poměrů mimořádných svěřena rozsáhlá nebo neobmezená moc výjimečná. Působnost diktátor-ova sluje diktatura." Tak praví Ottův slovník naučný v roce 1893.
Prapůvod diktátorství je tedy třeba hledat ve starověkém Římě. Zde doslova je dictator "ten, který přikazuje, tedy diktuje". (NE, učitel českého jazyka, který diktuje žákům diktát, opravdu NENÍ diktátor! Alespoň většinou.) Na rozdíl od naší moderní současnosti byl tehdy v Římě diktátor JMENOVÁN! Stávalo se tak v situacích, kdy bylo třeba za výjimečných podmínek zvládnout neobvyklé problémy. Ať už politické situace, jako třeba neúplnost senátu, nebo i jen volby do něj, nebo věci jiné, jako například uspořádání her, nebo třeba válečné konflikty či vnitřní nepokoje. Senát jmenoval diktátorem jednoho z konzulů. Ten pak byl oficiálně titulován jako "magister populi" - neboli "velitel lidu" a vydával závazné příkazy, které nemusel s nikým jiným konzultovat. Za svá rozhodnutí nemohl být také po ukončení své funkce trestně odpovědný. Na základě důvěry Senátu v jeho schopnosti mu prostě byla svěřena dočasně absolutní moc v Římské republice. Po splnění daného úkolu, třeba i po pár dnech, nejpozději však do šesti měsíců od jmenování, jeho funkce zanikala. Diktátorství tak bylo téměř dvě tisíciletí vnímáno jako pozitivní a prospěšná funkce, která zabezpečovala fungování společnosti za mimořádných okolností. A to i přes to, že pokusy o zneužití diktatury byly i ve starém Římě - nejvíce je známý úspěšný pokus Caesarův, který ale tohoto známého politika a vojevůdce nakonec stál život.) Ale ještě italský revolucionář a vojevůdce Garibaldi, který se zasloužil o sjednocení Itálie, se v roce 1860 jmenoval diktátorem, aniž by měl v úmyslu uzurpovat si moc v celé zemi a nikdo to taky tehdy nevnímal jako něco špatného.
Špatnou pověst si získalo toto slovo až ve 20.století se vznikem nových politických režimů. Ano, víme, že diktátorem byl ve své podstatě i Napoleon Bonaparte, stejně jako třeba německý císař Vilém II., který spolurozpoutal první světovou válku. Jenže to, co si může dovolit císař "Bohem povolaný na trůn", nebo car, nebo dokonce malý korsický kariérista, který pozdvihne slávu Francie, tak to si nemůže dovolit nějaký rakouský svobodník v Německu třicátých let (Hitler), nebo komunistický předák v největším státu světa (Stalin). Ti totiž "sáhli na naše", nebo byli aspoň nebezpečným příkladem". A dodnes diktátoři a diktátorské režimy málokterému státu vadí, pokud se s nimi dá po vojenské a ekonomické stránce rozumně vyjít a ony dělají to, co se zrovinka nám hodí do krámu. Sem tam se naoko něco prohodí o lidských právech. Jen tak nenápadně, mimochodem, raději až po podpisu smlouvy o vzájemném obchodu, nebo o zřízení našich vojenských základen v dané zemi. Hlavně se ale ty dnešní diktatury nesmí cpát přes svoje hranice, sílit na úkor našich zájmů, nebo ohrožovat špatným příkladem mládež a občany v naší, té "jediné a nejsprávnější demokracii". To pak demokraticky neznáme bratra! A sem tam i pomůžeme nějakého toho, nám nepohodlného diktátora, zcela nedemokraticky zaměnit za jiného, který pak své vlastní zemi většinou škodí ještě víc, než ten předchozí. Ale je to už "náš" diktátor a je kamarád s námi, tak co se do toho ti naši svobodomilní občané pletou, když těm velkým věcem mezinárodní politiky a byznysu stejně nerozumí, že ano?
On se totiž celý politický systém "vyspělého" světa dnes opravdu nejeví jako diktatury. Jeví se spíše jako dědičné monarchie, tu více, tu méně absolutistické. Nedědí se ale v rodové linii, nýbrž v linii politické. Tradiční i netradiční strany utvářejí již dlouhá desetiletí politický systém "demokraticky" k obrazu svému a ke svému prospěchu. Upravují si volební systémy, ústavy a zákony tak, aby se vždy spolehlivě dostaly k moci. Zajišťují si moc a vliv na chod společnosti navěky. Charakteristické pro ně je, že si svoji věčnou moc nechávají pravidelně posvětit občany v takzvaných volbách. Tím získávají "povolání od Boha - tedy svého anonymního voliče", aby vládly nám, běžným občanům. Je to naprosté podmanění společnosti zájmům politických stran. Neříká se tomu dnes ale diktatura, neboť ta bývala ve starověkém Římě omezena na nejvíc šest měsíců. Dnes se tomu říká DEMOKRACIE, je to prý ten nejlepší politický systém ze všech a má údajně trvat věčně.
Věčná je prý i smrt.