Poučení z minulosti
Mnohokrát jsme už slyšeli, že ohlížet se do
minulosti není správné, že je třeba jít kupředu, bez zátěže minulosti.
Jistě to má svůj důvod, proč to někteří lidé tvrdí. Někomu je nepříjemné, že byl agent Státní bezpečnosti, další by nejradši vymazal ze života problematickou účast na privatizaci národního majetku, jiný chce potlačit povědomí o německé agresi vůči naší zemi v roce 1938 a zradě našich spojenců i následné období brutální vlády nacistického teroru na území tzv. Protektorátu. Další by nejradši vymazal kolaboraci s nacisty částí společnosti, stejně jako odbojovou činnost části jiné.
Každý se rád dělá lepším a ušlechtilejším, to jen psychicky narušení jedinci trpí chorobným sebemrskačstvím. Pokud tak každý sebemrskač činí sám za sebe, je to jeho věc. Pokud tak ovšem činí někdo jménem národa a státu, pak není něco v pořádku. Za koho mluví zastánci odsunutých říšských Němců po druhé světové válce a za koho mluví ti, kteří popírají některé nesporné ohavnosti v počátcích tohoto odsunu? Za sebe? Za něčí zájmy? Určitě ne za celý národ, za celou naši vlast a všechny její občany.
A není třeba právě toto onen důvod, proč abychom se už do minulosti neměli vracet?
Myslím, že vracet se k minulosti opravdu není třeba. Snad v každé zemi všude na světě se občas děly věci, které jsou podle našich současných měřítek nejen špatné, ale často i nepochopitelné.
A v tom je právě ten zakopaný pes. Nepochopitelné. My nežijeme v době, kdy se tyto věci staly, my nemáme mentalitu, životní zkušenosti ani často důkladnou znalost reálií dané doby. Jak tedy chceme soudit lidi minulých dob a jejich skutky? Podle dějinných důsledků činů a událostí? To snad lze v matematice a fyzice. Určitě ale ne v dějinách společnosti. Co je dobrý a špatný následek? Podle jakých měřítek? Současných, nebo tehdejších? A opět končíme u neúplných znalostí a nemožnosti pochopit ony doby. Je tedy historie něco, co není k užitku?
Právě naopak. I v dějinném vývoji společnosti, regionu, celého světa, lze vysledovat určité charakteristické rysy a prvky, z nichž je třeba se poučit tak, abychom už nemuseli opakovat staré chyby. Ne nadarmo se říká, že národ, který není schopen se poučit z vlastní minulosti, je odsouzen ji znovu prožít. Pojďme se tedy z historie opravdu poučit! Odhlédněme od interpretací dějin některými historiky. Od interpretací, které lze bez obav zaměnit za propagandu a ideologické školení. Držme se těch historiků, kteří předkládají fakta a tato fakta dávají střízlivě do souvislostí, které jim náleží. Nemusíme znát spekulace o motivacích určitých historických událostí, musíme však znát jednoznačně doložená fakta, data, obsah zachovaných dokumentů. Doplňujme to o dobové zápisy kronik, literární díla a kriticky si spojujme jednotlivé věci. Budeme-li znát alespoň suchá fakta, můžeme lépe a kriticky přemýšlet i o interpretacích těchto fakt některými historiky. Můžeme lépe čelit účelovým polopravdám, zamlčování i vyloženým lžím, které páchají nejen ideologové a propagandisté z kterékoliv strany společenského spektra, ale také drtivá část médií, političtí představitelé, zástupci nejrůznějších zájmových sdružení či umělci ve svých dílech, literaturou počínaje a filmem konče.
Podíváme-li se opravdu do celé historie našeho národa a našeho státu v našich tisíciletých historických hranicích, pak vidíme zcela jednoznačnou ústřední linku. Neslovanské kmeny, neslovanské říše, království, knížectví, marky a jak se to všechno kdovíjak jmenovalo, prostě neslovanské národy se odjakživa snažily ovládnout území, obývané slovanskými kmeny a podmanit si je. Občas šlo jen o politické ovládnutí, někdy šlo o hospodářské vysávání, mnohdy ale šlo o snahu kompletně poněmčit slovanské etnikum, případně o jeho úplné vyhlazení, v lepším případě přesídlení na východ či jejich asimilaci (původ slova není od "asi milovat"! - neslovanská etnika Slovany rozhodně nikdy nemilovala a nemilují je ani dnes). Ty snahy jsou staré nejméně 1500 let a je iluzorní si myslet, že za posledních skoro třicet let se pohled celého západního neslovanského světa na slovanské národy změnil. Dělají si snad ve Francii iluze o Německu? Nebo ve Velké Británii? Zapomněli tam snad na velkoněmeckou rozpínavost, která způsobila dvě světové války a nesčetně menších válek před tím? A mají Francouzi snad rádi Brity a naopak, když spolu tyto země po několik staletí vedly otevřené války, a v lepším případě spolu "jen" soupeřily v kolonializaci celého světa? Mají snad Řekové vřelý vztah k Turecku, byť jsou společně vedle sebe v NATO? Zapomněl proto snad celý Balkán na staletí turecké nadvlády a národnostního a náboženského útlaku? Bylo by pošetilé si něco podobného myslet. Ojedinělá historická zkušenost je jedna věc. Není třeba ji přeceňovat. Ale ignorovat několikrát opakované historické zkušenosti? To není jen podcenění, či nepoučitelnost, nebo pouhá hloupost. Takové jednání je zcela neodpustitelným útokem proti zájmům vlastního státu a národa, je trestuhodným zanedbáním starosti o vlastní občany a jejich vlast.
Ve světle historických zkušeností je také třeba připomenout, že žádné smluvní ujednání, žádná smlouva, mezistátní dohoda ani nic jiného nezabránilo žádnému státu na světě v rozpoutání války, pokud získal pocit, že tím dosáhne pro sebe nějakého prospěchu. I naše historie je lemována dlouhou řadou dohod a smluv (se sousedními i jinými státy), které byly dříve, či později porušeny a nedodrženy. Proč bychom měli věřit, že dnešní státy se budou chovat jinak, než to dělali jejich předchůdci po tisíciletí? Změnil se snad lidský genom některých národů během posledních desetiletí? Změnil se jejich pohled na jiné státy a etnika? Byly zapomenuty tisícileté kulturní vzory , pohledy, zvyky a tradice společností daných regionů? Přestali jsem být vstupem do EU snad my Slovany a naši sousedé Němci, nebo Rakušany či Poláky? Tři sta let habsburské nadvlády, provázené brutální rekatolizací a poněmčováním, nevymýtily naše národní cítění, kulturu, tradice a povědomí, stejně jako nevymýtily představy německého etnika o jeho výlučnosti a nadřazenosti. Snad i to se ale jednou změní. Svět se stále vyvíjí a lidé s ním. Je však iluzí myslet si, že taková změna se stane během několika let, nebo podepsáním nějaké smlouvy. Jsme totiž jenom jedním z živočišných druhů, jsme přírodou vyvíjeni milióny let, jsme naprogramování nikoliv na změny v řádu nikoliv desítek, ale spíš tisíců let. Určité společenství, společnost, etnikum se od jiného může naučit zemědělství, řemeslným dovednostem, vědeckým poznatkům, ale nemůže změnit od základu svoje genetické danosti, kulturní tradice, zvyklosti, historické zkušenosti, hodnoty.
A kdo se nás o tom snaží přesvědčit, je buď hlupák, nebo cílevědomý lhář a škůdce naší vlasti.