Svobodná vlast

Kdy byla naše země skutečně svobodná a nezávislá?

V novodobé historii samostatného Českého státu je pouze jedno krátké období, ve kterém lze označit naši vlast za skutečně SAMOSTATNOU a SVOBODNOU. Je to doba od vzniku Československé republiky 28. října 1918 do okupace československého pohraničí nacistickým Německem 1. října 1938. O pár měsíců později následoval Protektorát Čechy a Morava. Po válce jsme byli sice svobodnou zemí, ale pod sovětským vlivem, který byl ještě více zesílen po okupaci "spřátelených armád socialistických zemí" v srpnu 1968. Převrat v listopadu 1989 pak rozbil naše politické, vojenské a zejména ekonomické vazby na země východního bloku a orientoval nás bezvýhradně na západ. To ale přineslo (zejména v souvislosti s privatizací státního majetku) silnou ekonomickou závislost a podřízenost naší země Německu a dalším evropským státům. Dovršením naší závislosti ekonomické a taky vojensko-politické, byl pak vstup naší republiky (již rozbité na Česko a Slovensko) do NATO a Evropské unie. Teoretická možnost, prosazovat v těchto dvou organizacích naše národní zájmy, je přibližně stejná, jako možnost odvrátit vojenskou okupaci armád socialistických zemí v roce 1968. I tehdy zvítězil na schůzkách vedoucích představitelů komunistických stran většinový postoj ostatních zemí východního bloku nad postojem naší politické reprezentace. Také tehdy jsme byli v menšině a také proto došlo k vojenskému obsazení našeho státu pod záminkou ohrožení našeho vnitropolitického vývoje "kontrarevolucí". V současnosti jsme v obdobné situaci. Máme svá hlasovací práva v Evropské unii a NATO, dokonce zatím právo veta, (které se ale snaží nejsilnější země EU odstranit). Ve skutečnosti je však naše rozhodování neustále usměrňováno, více či méně viditelným nátlakem, příslušným "správným" směrem. Takovým, který vyhovuje nejsilnějším a nejvlivnějším zemím EU, zejména Německu, Francii, Itálii, Lucembursku, či Rakousku. To ale vede také k dalším závažným skutečnostem v našem politicko-ekonomickém postavení. Ekonomická závislost - zvláště na Německu, je navíc prohlubována vyhlašováním závazných "mezinárodních hospodářských a politických sankcí" vůči zemím, které byly dříve významnými obchodními partnery našich firem, případně odběrateli naší špičkové techniky. A nejde jen o současnost a Rusko, ale i země Středního, Blízkého, či Dálného východu, Afriky i Latinské Ameriky, které byly tradičními odběrateli například elektráren, petrochemických zařízení, vojenského materiálu, letadel, nákladních automobilů, cukrovarů a podobně. To všechno ale nepůsobí našim domácím firmám jen ekonomické škody. Jde také o škody politické a bezpečnostní. Stále častěji se vymezujeme vůči mnoha zemím světa jako jejich nepřátelé. Stále častěji jsme v pozici státu, který kritizuje nejen mezinárodní postoje, ale dokonce i vnitřní poměry suverénních států. Stále častěji se přímo, či nepřímo podílíme na zasahování do politiky těchto států. A děláme to nejen na úrovni mezinárodních vztahů, ale dokonce často přímo zasahujeme do vnitřních politických poměrů cizích států a podporujeme vybrané části jejich politického spektra. A často podporujeme právě ty politické síly, které se snaží v těchto zemích bojovat proti legitimní státní moci a to nejen politickými, zákonnými prostředky, ale často i nezákonně, nebo dokonce ozbrojenými prostředky. To jsou otevřené projevy nepřátelství vůči těmto zemím. Jak asi bylo československé vládě a prezidentu Benešovi, když Hitler prostřednictvím sudetských Němců zasahoval do vnitřního uspořádání naší první republiky, dokud ji s pomocí "mezinárodních snah o mír" a našich "spojenců" - Velké Británie a Francie nakonec nerozbil a neobsadil? Jistě, ani první republika nebyla dokonalá a národnostní uspořádání v ní mělo své nezamlčitelné chyby. Byl to ale dostatečný důvod k rozbití naší země nejprve Mnichovskou dohodou a pak obsazením a vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava? Jistě se shodneme, že nikoliv. Proč se tedy nyní my snažíme měnit vnitřní poměry mnoha států světa? Získáváme tím ve světě přátele, nebo naopak nepřátele? Jsme malá země. Můžeme si dovolit takovou zahraniční politiku už jen z čistě pragmatických důvodů? Sotva. A to už vůbec nehovoříme o prosté slušnosti a respektu k jiným státům, o dodržování mezinárodního práva, o nevyvyšování se nad země s jinými zvyklostmi a tradicemi, o rovnocenném a korektním přístupu ke všem státům světa bez rozdílu. Jsme respektovaná, úctyhodná a spolehlivá země? Státy, k nimž se chováme méně, či více nepřátelsky, asi řeknou, že nikoliv. A co naši současní "přátelé a spojenci", kteří nás neustále nabádají, poučují, doporučují nám, nebo dokonce přímo nařizují (zaštítěni tu idejemi demokracie, liberalismu, tu zájmy EU, či NATO) jaké postoje máme v mezinárodních politických a ekonomických vztazích zastávat? Máme jejich úctu a respekt? Máme pověst seriózního partnera s jasným, samostatným a pevným postojem? Váží si nás naši spojenci? Na základě každodenních empirických zkušeností i občasných průzkumů veřejného mínění, lze o tom vážně pochybovat. A váží si svojí vlasti, naší politické reprezentace a našeho mezinárodního postavení sami naši občané? Jsou dostatečně sebevědomí a hrdí na svoji vlast? Opět nelze jinak, než vyjádřit vážné pochybnosti.

Máme se ale s takovým stavem smířit? To není otázka pro naši politickou reprezentaci. To je otázka pro každého občana naší země - České republiky. Za dva roky budeme slavit sté výročí vzniku samostatné Československé republiky. Na rozdíl od mnoha jiných zemí (například Polska, Slovenska, Ukrajiny, ale i Německa...) máme nepominutelnou historickou výhodu. Už téměř tisíc let jádro našeho státu existuje v téměř neměnných hranicích. Země Koruny České - tedy České království, Moravské markrabství a Opavské a další slezská knížectví, byly spolu svázány od dob vzniku prvního přemyslovského státu. Ještě mnohem dříve, než Otec vlasti - král a císař Karel IV. - v roce 1348 svými bulami pojem Země Koruny České právně založil. Nečiníme si dnes nárok na území, která bývala součástí Koruny české, jako například  Horní Lužice, ale zejména rozsáhlá území Kladska a Slezska (nyní Polsko, předtím pruské a německé, a to od roku 1742, po prohrané  Prusko-Rakouské "Válce o dědictví rakouské" za Marie-Terezie, předtím však nejméně 1335-1742 součást Zemí Koruny České). Nechceme vytahovat podle potřeb stará historická fakta. Trváme však na samostatnosti, nezávislosti a svobodě naší země alespoň tak, jak vznikla v roce 1918. Byť dnes již bez bratrů Slováků a Zakarpatské Rusi. Chceme náš dávný domov, tak, jako tomu bylo po dlouhá staletí. Chceme svoji nezávislou, svobodnou, ke všem jiným státům přátelskou, ale taky sebevědomou vlast. Vlast, která nám dá prostředky a možnosti k důstojnému každodennímu životu a které my - obyvatelé této vlasti dáme na oplátku všechen svůj um, odhodlání i odvahu k její obraně, k jejímu stálému zvelebování a rozkvětu ve prospěch nejen náš, ale také všech budoucích generací. Chceme svobodnou, spravedlivou, sebevědomou a nezávislou zemi pro sebe i naše potomky! To je naše nezpochybnitelné právo a současně i dějinná povinnost vůči naší vlasti - České republice - Koruně České, i vůči našemu slovanskému národu, jeho tradicím a historickým hodnotám.

Karel Dommorský