O svornosti a vlasti

22.11.2018

Jsou chvíle, kdy svornost je používána jen jako zástěrka pro prosazení vlastních cílů. Někdo, nebo nějaká skupina lidí, vyzývají ty, kteří mají odlišný názor, aby byli svorní a tento názor opustili. Zpravidla se to ospravedlňuje nějakou hrozbou, zpravidla apokalyptických rozměrů, která hrozí v případě nesvornosti. Tak se manipuluje s lidmi, celými národy, a stále častěji i s celými státy. Ve jménu odvrácení hrozby, ve jménu vyšších ideálů, ve jménu šťastné budoucnosti, prosperity a bůhvíčeho ještě. Ti, kteří odmítají takto zmanipulovanou a zglajchšaltovanou jednotu myšlenek a vynucenou svornost, ti jsou často označováni za nepřítele všeho dobrého, pokrokového, ušlechtilého atd., podle potřeby a podle toho, co právě na masy lidí zabírá.

Takto zneužívaná svornost pak znevažuje a činí nedůvěryhodným už vlastní pojem svornost. Už není často chápána jako něco dobrého, užitečného, něco, co má skutečně sílu zabránit hrozbám, které před určitou skupinou lidí, národem, státem, vyvstaly a skutečně je ohrožují.

Když francký kupec Samo sjednotil někdy v 7. století několik slovanských kmenů k obraně proti loupeživým Avarům i rozpínavosti Francké říše, byl to praktický příklad užitečnosti společného postupu Slovanů při obraně jejich zájmů. Svornost ochránila Slovany na našem území a dala základ pozdějšímu prvnímu státnímu útvaru na území naší vlasti - Velkomoravské říši. A právě z Velkomoravské říše máme první příklad, jak zhoubná může naopak být nesvornost. Bylo to tehdy, když, podle pověsti, kníže Svatopluk ukazoval svým synům tři pruty, spojené do jednoho, které nešly zlomit, zatímco každý prut samostatně šel zlomit snadno. Synové tehdy nedbali dobře míněné rady umírajícího otce. Nebyli po jeho smrti svorní a Velkomoravská říše, tento náš první státní útvar, postupně upadl. To byla ještě svornost opravdu kladný prvek, který nikoho nenapadlo zneužívat.

Stejně, jako v případě konce Velkomoravské říše, ukázala se pak potřeba svornosti v dějinách naší vlasti ještě mnohokrát.

Již z raných dob přemyslovského státu je známo dost příkladů, kdy vzájemná řevnivost mezi příbuznými a nesvornost při obraně českého knížectví a pak království, vedla k ohrožení vlastní existence slovanského státu. Bylo, bohužel, častým zjevem v našich dějinách, že moci (a majetku) chtiví jedinci se spolčovali s cizími vládci, často konkurenty, či rovnou nepřáteli českého státu, aby zde hledali pomoc pro svoje vlastní sobecké cíle. V tom jim mohla vždy zabránit jenom svornost zbývajících českých a moravských pánů a šlechticů. A často se tak stalo. Karel IV. přivedl českou šlechtu ke svornosti slovem, mečem i penězi. Bez ohledu na způsoby, bylo to ku prospěchu celé země. Ale mnohokrát také nesvornost a sobectví tehdejších vlivných, či mocných, uvrhlo naši zemi do područí nepřátel, do bídy a mnohdy i téměř k záhubě celého národa. Husitské války například rozdělily společnost a způsobily hospodářský úpadek země, zvelebené právě Karlem IV. Na druhou stranu právě nesvornost některých husitských vůdců a jejich dosavadních stoupenců, měly za následek porážku husitských vojsk u Lipan. A ta vedla k potlačení husitského hnutí, a nepřímo umožnila katolické církvi, aby se znovu opevnila ve svých pozicích a dále pracovala v neprospěch českého státu. Nesvornost a nejednota vedly i k bitvě na Bílé hoře, třicetileté válce v Evropě a nucené emigraci značné části obyvatelstva, včetně šlechty a učenců (Komenský) do zahraničí. Vedlo to k úpadku země a definitivnímu nástupu Habsburků na český trůn. Nastalo třísetleté období potlačování všeho českého a moravského, slovanského jazyka i dávných zvyků, potlačování všech nekatolíků. Znamenalo to také obrovské přesuny majetku českých pánů do rukou zahraniční šlechty. Znamenalo to i pozdější ztrátu starodávných slezských území, patřících českému království již téměř od jeho vzniku. V Zemích koruny České se moc politická i hospodářská ocitla téměř celá v rukou cizinců, kteří k naší zemi neměli žádný vztah, pouze ji využívali k získání bohatství. To pak z naší vlasti plynulo do ciziny.

Teprve sjednocení části společnosti v obrozeneckém hnutí vedlo ke znovuzrození slovanského cítění i mezi zámožnějšími vrstvami, vědci, dokonce i šlechtou. A opěr nesvornost a rozdělování tohoto hnutí na jednotlivé proudy, znamenalo téměř zánik snah o znovuobnovení českého státu.

Rozdělování společnosti před druhou světovou válkou vedlo nakonec k rozkolu mezi názorem drtivé většiny občanů a názorem nejvyšších činitelů země. Znamenalo to nejprve ztrátu pohraničí a pak i státní samostatnosti pod nadvládou německého nacismu. Radost z osvobození zkomplikovalo rozdělení společnosti na ty, kteří chtěli zachovat předválečné poměry a na ty, kteří chtěli republiku jinou, lepší, která nás nedovede k dalšímu Mnichovu a Protektorátu. Vyústilo to opět v rozdělení společnosti a k násilnému potlačování odpůrců nových pořádků. O dvacet let později, v roce 1968 se to opakovalo. Opět "my dobří" proti "nim špatným". Tentokrát pod taktovkou další velmoci - z východu. A další nesvornost v budování lepší vlasti. Listopad 1989. Vítězství nás všech nad "nimi". A poté? Žádná svornost. Rozdělení společnosti nejen ideové, ale i sociální, ekonomické, ztráta samostatnosti, podřizování zájmů země nadnárodním organizacím politickým, vojenským, ekonomickým. Dnes ti pokrokoví, vzdělaní, elita stojící proti těm obyčejným, nevzdělaným, hloupým, kteří dokonce v demokracii "špatně volí". Nálepkování, nesmiřitelnost, osobní zájmy, ziskuchtivost, touha po moci a postavení. Elity nikým nevolené, samozvané, proti opět nevoleným zástupcům vlastenců, národovců, obroditelů. A kde zůstávají občané? Masa, stojící za povšimnutí jen před volbami? Ti, v jejichž údajném zájmu rozhoduje v této zemi o všem jen pár vyvolených - opět samozvaných - na kandidátních listinách politických stran a hnutí? Rozdělení na elity dobré a špatné a pod tím jen zbývající masa? Lid, povinný chodit dobrovolně k volbám a poslušně strpět to, co právě vládnoucí "elity" vymyslí pro naši zemi, pro vlast nás všech.

Co tedy nyní s rozdělenou společností? Rezignovat na zájmy celé země, nebo se pokusit vytýčit základy její budoucí existence a na těch začít společně, svorně pracovat? To je na rozhodnutí každého občana. Lidé jsou prý od přírody sobečtí. Nejsou ale hloupí a neměli by být ani krátkozrací. Náš prospěch není právě tady a právě nyní. Náš prospěch musí být i před námi a před našimi potomky. I oni mají právo na svůj prospěch a v jejich genech žijí i naše geny.

Je proto třeba stanovit nejzákladnější cíle a zásady fungování naší vlasti tak, aby přežila nejen ona, ale v ní také my, jako jedineční lidé, originál každý sám za sebe. Neboť každý z nás je vítězem. Onou prapůvodně vítěznou první spermií, která dosáhla v těle matky zralého vajíčka a společně pak dali život každému z nás.

Řekněme si tedy to nejzákladnější, na čem se shodneme všichni, a začněme pro to pracovat opět všichni - velkoměstské elity stejně, jako ten poslední občan v poslední vísce naší země. Protože jen tak tato země, naše vlast, může přežít. Nejsme jen savci, primáti, lidé, Evropané, ale jsme taky Slované, Češi a Moravané, Slezané, Valaši a Chodové, Hanáci, Horňané a Dolňané, máme svůj jazyk, kulturu, dějiny, území naší tisícileté vlasti i přírodní bohatství této země. Nenechejme si to pod jakoukoliv záminkou vzít, nenechejme to zemřít a nenávratně zaniknout.

A spojme se k tomuto cíli svorně a jednotně.

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky