Lidový slovníček: Vlastenci a vlastenec

Poslední roky nám v republice vzniká stále více různých národoveckých, vlasteneckých, ba dokonce nacionalistických stran, hnutí, dokonce řádů, nebo jen prostě zájmových a diskusních skupin třeba na Facebooku. Všichni tam zainteresovaní se cítí být vlastenci. Co ale vlastně slovo vlastenec znamená? A jak je vnímáme právě v dnešní době? Nejčastěji je asi chápeme jako označení pro člověka, milujícího svoji vlast, patriota, hrdého na svoji vlast - tedy zemi, kde se zpravidla narodil, vyrostl, žije, případně zemi, se kterou se cítí být spjat nějakým rodovým poutem. Dnes se ale často ozývají nejrůznější vlastenci zejména v souvislosti s přílivem imigrantů, zejména z Afriky a Asie do Evropy. Tito vlastenci se projevují hlavně tak, že mají obavu o naši národní kulturu, zvyky, hodnoty, práci, svoje blízké, morálku, bezpečnost, hmotné i nehmotné statky a tak dále. Prostě mají strach téměř o všechno v té naší maličké zemi, ale hlavně o sebe. Správný současný "vlastenec" je ochoten demonstrovat s maketami šibenic v ruce a hlasitě podporovat nepřeberné množství více, či méně fašizujících rádobypolitiků i politiků skutečných. Podporovat lidi, kteří si přihřívají polívčičku pravidelně na všem, co jim může přihrát politické body a nějaký ten hlas, který je vynese v příštích volbách ke kýženému korytu. Nevážím si moc těchto takzvaných vlastenců. Vlastenectví nevidím v nenávisti ke všem lidem, kteří nejsou "ti naši", pravověrní a správní Češi. Třeba je to i tím, že jsem Moravan. Vážím si lidí, kteří byli v roce 1938 mobilizováni a byli připraveni bránit svobodu a hodnoty své vlasti se zbraní v ruce. Proti Hitlerovi a fašistickému Německu, třeba i proti vůli Velké Británie, Francie a Itálie, které nás ve jménu vyšších hodnot evropského míru neváhali rozparcelovat a podělit částí našeho území hitlerovské Německo. Vážím si lidí, kteří na západní i na východní frontě bojovali za porážku nacistického Německa a osvobození naší vlasti z ponižujícího protektorátního postavení. Vážím si lidí, kteří znepříjemňovali vojskům Varšavské smlouvy, v čele se Sovětským svazem, "internacionální bratrskou výpomoc" v době po 21. srpnu 1968. A vážím si Masaryka, lidí kolem něj, ale hlavně těch obyčejných vojáků, kteří riskovali život při dezerci, ale přesto zběhli z C. a K. Rakousko-uherského vojska, aby se zbraní v ruce bojovali za vznik samostatné republiky, za samostatné Československo. Nevážím si lidí, kteří mluví o vlastenectví a přitom se omlouvají lidem, kteří se snažili o záhubu naší země. Nevěřím lidem, kteří mluví o tom, že jsme nejen vlastenci, ale zejména Evropany a poklonkují ve jménu podivného ideálu jednoty, demokracie a lidských práv cizím mocnostem a prosazují jejich geopolitické zájmy. Nevěřím těm, kteří jdou na ruku cizímu a nadnárodnímu kapitálu i cizím vojenským zájmům na úkor zájmů občanů naší vlasti.

Taky mám ale vážnou obavu, že ti, co nás straší vším cizím, vedou naši zemi ke stejným výsledkům, k jakým zavedl kdysi Hitler Německo. Nenávist k jiným není dobrý program a hitlerovské Německo to poznalo velmi dobře. Dokud nenáviděl Hitler jen ruské komunisty, bylo to podle západní civilizované společnosti vítané. Když přešel k nenávisti vůči Židům a Slovanům (podle něj "podřadným rasám"), nebylo to ještě pro většinu tehdejších "mocností" příliš znepokojující. Ale Hitler se nakonec obrátil proti Francouzům, Holanďanům, Belgičanům i Britům a sáhl dokonce po koloniích těchto států. Náhle bylo zle. A dokud Japonci nezaútočili v Pearl Harboru na, k Unii nedávno připojenou Havaj, také USA bez valného zájmu sledovaly jak řádění nacistů v Evropě, tak Japonců v Asii. Jenže nenávist ke všemu "neárijskému a negermánskému" Německo nakonec přivedla k válce se všemi a pak k totální porážce a zničení Německa. Nenávist není dobrý rádce a snažme se jí vyvarovat, aby neskončila také devastací naší země, devastací ještě větší, než k jaké došlo po převratu v roce 1989. Nám by ale po případné porážce nikdo nenasypal do kapes dolary a nevybudoval by z naší vlasti velkou a silnou zem, jako se to stalo postnacistickému Německu. S tím opravdu nepočítejme. Pomáhá se totiž jen těm velkým a důležitým, které zase ti další velcí a důležití mohou využít. Malé poražené země se jen dělí, připojují a podřizují těm větším a mocnějším. Těm malým se nepomáhá. Z těch se dělají kolonie a vazalské státy. A tak paradoxně právě ti největší křiklouni a nejzuřivější bojovníci za naši vlast a "náš národ" mohou právě onu vlast přivést k tomu, že nakonec už vůbec žádná vlast nebude. Nebude tradice, historie, kultura, zvyky. Už nebudou Země Koruny České. Bude možná jen jakási provincie, spolková země, možná zase nějaký protektorát, ale i ty nakonec zaniknou v čemsi velkém, možná sjednoceném, možná jen docela obyčejně dobytém a zcela ovládnutém. Byť beze zbraní, politicky a ekonomicky. Výsledky snažení dnešních ukřičených vlastenců tak mohou paradoxně skončit úplně stejně, jako výsledky snažení oněch ustrašených, ale taky vychytralých vlezdořitků, kteří v této zemi po převratu 1989 vládli a vládnou. Koneckonců, poslechněme si starou píseň Jaromíra Nohavici o dvou bratrech, Václavovi a bratrovrahu Boleslavovi, nazvanou Legenda o Svatém Václavu a jeho krutém bratu Boleslavovi. Smrt prvního nic nezměnila na vztahu českého knížectví k rozpínavému německému sousedovi. Boleslav posílal úplně stejně, jako jeho předchůdce Václav, opět "třista párů volů do Němec". Jen abychom neskončili s novodobými vlastenci úplně stejně! Protože suverenita a národní hrdost neznamenají nenávist k jiným, ale hrdost na svoji vlast a taky ochotu dát všechny síly, a třeba i život k jejímu zachování a zdárnému rozvoji. Buďme svobodní a mějme dostatek sebedůvěry a odhodlání. A nejen ve vztahu k ostatním zemím světa, ale každý z nás také jednotlivě a všichni společně buďme odhodlaní, plni sebedůvěry a odvahy zejména ve vztahu k politikům, kteří nám již čtvrt století vládnou tak, jak vládnou. Od jedné totality k další, snad ještě větší totalitě. Ale neutápějme se v nenávisti! Nenávist totiž není výrazem odvahy, ale výrazem strachu a nedostatku důvěry v sebe sama. A strach a nedostatek sebedůvěry se nám v naší historii již několikrát hrubě nevyplatily. Neopakujme tedy znovu naše staré chyby!

Aby pak nedošlo na další význam slova vlastenec. Mnoho příznivců fotbalu, hokeje i dalších kolektivních her, vnímá toto slovo v prvé řadě jako označení vlastního gólu. Tedy branky, kterou nám nevstřelil soupeř, ale branky, kterou jsme si vstřelili my sami. A pro tuto zemi by byla opravdu velká škoda, kdyby se jí podařilo vstřelit si vlastní gól. Tak pozor na "vlastence"!